Počkám na okamžik, kdy jste nejvíc sami sebou. Ten vyfotím.
Jsou fotky, u kterých se musíte snažit vypadat nějak. A jsou fotky, které vzniknou přesně ve chvíli, kdy se snažit přestanete — a začnete prostě být.
Dělám ty druhé.
Přijdu, chvíli jsem s vámi a se vším, co máte kolem sebe, a počkám. Nečekám na dokonalou pózu — čekám na okamžik, kdy jste nejvíc sami sebou. Za pár let pak na fotce bude přesně ten člověk, kterým jste tehdy byli.
Při focení skoro nemluvím a snažím se být co nejmíň vidět. Když jsem někde dost dlouho, lidé mě přestanou vnímat a vrátí se ke svému — a teprve tehdy začne to pravé. Tahle nenápadnost, to, že se neženu dopředu, dala mojí práci i její jméno: Plachý fotograf. Jsem spíš svědek než režisér.
Ten okamžik přichází třemi cestami:
Ať to přijde z ticha, nebo z té největší bouře, jde pořád o totéž: o člověka ve chvíli, kdy je emoce nebo soustředění silnější než vědomí kamery.
Celé to stojí na třech věcech:
Proto mě přitahují místa, kde se nehraje. Radši pohřeb, kde je smutek skutečný, než svatba, kde se pózuje — a když svatba, tak ta uvolněná část po obřadu. Děti, které si opravdu hrají. Vesnické fotbalové mužstvo, ping pong, závody psů — lidé, kteří něco dělají z lásky k věci, ne pro kamery. A nejradši ze všeho ty okamžiky kolem hlavní události — jak se ráno staví stánky, jak se večer po skončení všechno bourá, únava a ticho mezi vrcholy. Tam nikoho ani nenapadne, že by zrovna tohle někdo fotil.
Zajímá mě člověk takový, jaký je — ve svém prostředí, mezi svými věcmi, při své práci. Babička ve své kuchyni, kde každý hrnek stojí na svém místě padesát let. Rodina doma taková, jaká je v úterý odpoledne, ne nastrojená a srovnaná do řady. Nehledám velké události a velké lidi. Hledám malé důležitosti — okamžiky, které vypadají všedně, a přitom je v nich celý život. Hledám krásu v obyčejnosti, protože obyčejnost je to jediné, co je doopravdy naše.
Fotím nejradši černobíle, v dostupném světle, bez blesku. Barva a umělé světlo často odvádějí pozornost od toho podstatného — od tváře, od gesta, od okamžiku. Ale není to dogma: kdo chce barevné fotky, dostane barevné. Jde mi o ten okamžik, ne o techniku, kterou ho zachytím.
A někdy nefotím člověka vůbec. Někdy mě zastaví jen světlo, které někam dopadne, klid poutního místa po setmění, město, které se dívá zpátky. Z toho vznikají snímky, které nikdo neobjednal a které žijí samy za sebe — na zdi, v rámu, jako věc, ke které se člověk vrací.
A pár věcí vědomě nedělám — právě proto, aby fotka zůstala opravdová:
Nearanžovanost u mě není fotografická technika — je to způsob, jak žiju. „Snažím se být takový, jaký jsem" a „fotím lidi takové, jací jsou" je jeden a tentýž postoj, jen ze dvou stran.
A na jednu věc myslím při každém focení — že okamžik se nevrátí. Člověk za pár let vypadá jinak, dítě vyroste, ten konkrétní pohled, to konkrétní světlo toho odpoledne už nikdy nebude. Vím, jaké to je, když to člověk nestihne. Vím, jaké to je říkat si: měl jsem ho vyfotit, dokud tu byl. Právě proto pro mě tahle práce není jen řemeslo. Je to způsob, jak zachytit prchavý okamžik — něco, co by jinak zmizelo.